Dějepis

Asi vás nepřekvapí, když někdo řekne, že je dnes například 17. 4. 1994. Zamysleme se však nad tím, co to znamená. Takovému údaji říkáme datum a dovídáme se z něj, že dnes je právě sedmnáctý den, měsíce dubna roku 1994, počítáno od počátku našeho letopočtu. Právě s daty se budeme v dějepise časti setkávat, i když víme, že nepatří právě k oblíbeným otázkám při zkoušení. Je však přece jen dobré vědět, , kdy se ta či ona pozoruhodná událost přihodila, kdy byl učiněn důležitý objev, v kterém době žila zrovna tahle slavná osobnost. Bez dat bychom se při studiu minulosti pohybovali jako v temném bludišti. Měření času. Čas je těžko uchopitelný pojem. Nezadržitelně každou sekundu plyne kolem nás, neznáme jeho začátek ani konec, neumíme ho zastavit ani zrychlit. Od samého počátku svého vývoje se lidé potřebovali v čase nějak orientovat – museli se připravit na příchod zimy, na dozrání divokých plodů, které sbírali, na pravidelné tahy zvířat, která lovili. Později zase na zasetí a sklizeň úrody – a konec konců není špatné vědět, kdy třeba oslavit narozeniny. Abychom mohli cokoli měřit, musíme mít nějakou stupnici. Pro měření času si ji lidé vytvořili z pravidelných přírodních úkazů. Ze zkušenosti věděli, že se pravidelně střídá doba světla a tmy – den a noc. Stejně tak pravidelně se střídají teplá a chladná období. Na obloze se pravidelně zmenšuje a zase narůstá Měsíc. Člověk si začal pomalu dělit čas na dny, týdny, měsíce a roky. Kalendář. Vytvořit všestranně vyhovující kalendář není vůbec jednoduché. 365 dní, které tvoří jeden rok, se totiž nedá rozdělit na 12 stejně dlouhých měsíců. Staří Egypťané to vyřešili tak, že dělili rok na 12 měsíců po 30 – dnech to je dohromady 360 dní. Zbylých pět dní slavili jako svátky na konci roku. Jenomže astronomický rok (to znamená jeden oběh Země kolem Slunce) trvá ve skutečnosti 365 a jednu čtvrtinu dne. I takhle zdánlivě malá odchylka dokázala za pár desítek, a tím spíš stovek let vnést do kalendáře pěkný zmatek. Všechny vyspělé starověké civilizace měly své kalendáře. Na svou dobu byly až podivuhodně dokonalé, téměř všechny však více či méně nepřesné. Egyptský kalendář o 365 dnech převzali i staří Římané a po dvou úpravách se používá vlastně dodnes.Jeho nepřesnosti vyrovnáváme vhodným vkládáním tzv. přestupných roků, to znamená roků, ve kterých je navíc 29. únor. Letopočet. Pro studii dějepisu je však letopočet důležitější než kalendář. Letopočet je číslo, které nám udává, kolik let uběhlo od nějakého pevného počátku – většinou nějaké významné události. My jsme zvyklí počítat podle křesťanského letopočtu, který začíná narozením Ježíše Krista. Letopočet 1995 tedy znamená, že již uplynulo 1995 let od roku, kdy se narodil Ježíš. Všechny události, které se udály před tímto datem, počítáme v obráceném pořadí. Řekneme-li tedy: rok 250 před Kristem, říkáme, že se to stalo 250 let před narozením Krista. V dobách, kdy komunisté zakazovali užívat Kristovo jméno, muselo se místo po Kristu nebo před Kristem užívat označení „našeho letopočtu“ nebo „před naším letopočtem“ (což samozřejmě můžeme říkat i dnes). Jak vidíte, je u letopočtu nejdůležitější jeho počátek. Ten se u různých národů lišil. Židovský kalendář vycházel od stvoření světa, které se podle tvůrců židovského kalendáře konalo v roce 3761 před narozením Krista. Staří Řekové se při hledání výchozího bodu svého letopočtu shodli na roku konání prvních olympijských her (776 př. Kr.). Římané zase zvolili za počátek rok založení svého města, který určili na rok 753 př. Kr. Některé letopočty však bez výchozího bodu obešly. Třeba v Egyptě se datovalo rokem panování faraona: stalo se ve 4. roce panování Amenhotepa III. To přinášelo později velké potíže historikům, když měli zjistit, kdy se tato událost vlastně opravdu stala.