Jdi na obsah Jdi na menu
 


Matěj Suchánek

Historie je věda zkoumající lidské dějiny od vzniku člověka po právě uplynulou vteřinu a dějepis je školní předmět zprostředkovávající poznatky o historii člověka a lidské společnosti. Při zkoumání dějin využívají historici prameny, jimiž je vše, co z minulosti zbylo. Prameny se rozdělují na: hmotné = předměty, nástroje, zbraně, zařízení domů obrazové = obrazy, sochy, šperky, fotografie, filmy, mapy písemné = knihy, listiny, dopisy, náhrobní nápisy Hmotné prameny se uchovávají zejména v muzeích, obrazové materiály v galeriích, kde jsou uloženy buď v přístupných expozicích, nebo v depozitářích. Písemné prameny tištěné a hromadně vydávané se uchovávají v knihovnách, ostatní v archivech a jsou přístupné ve studovnách či badatelnách. U pramenů se zkoumá doba a místo vzniku, materiál a jejich použití. Pro zkoumání pramenů zvláště z dávnější minulosti se vyvinuly specializované historické vědy – hmotné prameny zkoumají archeologové, kosterní pozůstatky i antropologové, obrazové prameny historici umění a písemné prameny archiváři. Písmo vzniklo asi před 5 tisíci lety. Jeho předchůdcem byly různé vrubované hůlky, uzlové značky, řetězce mušlí apod. Rozlišují se čtyři typy písma: obrázkové (piktografické) – zobrazuje konkrétní předměty, které znamenají slovo či celou větu, např. rongo-rongo na Velikonočním ostrově, písma severoamerických Indiánů pojmové (ideografické) – znaky mají i přenesený význam, zobrazují věc, vlastnost či činnost, např. egyptské, mínojské, čínské a mayské hieroglyfy slabičné – znaky mají konkrétní zvukovou podobu, zpočátku znak zachycoval celé slovo, později jen slabiku či spíše souhlásku v slabice, např. sumerský, babylónský, asyrský, perský, chetitský klínopis hláskové – každý znak je jedna konkrétní hláska, nejstarší jsou ugaritské a protosinajské, o rozšíření se zasloužili zejména Féničané, jejichž abecedu následně upravili Řekové, z jejichž alfabety se vyvinula římská latinka i slovanská cyrilice a později azbuka Historickou událost musíme pro její pochopení zařadit do časových souvislostí. K tomu nám pomáhá kalendář a letopočet. Kalendář je soustava dat určená k počítání času. Základní jednotkou je zpravidla sluneční rok nebo měsíc v cyklu několika let. Současný kalendář založený na slunečním roce a 12 měsících po 30 dnech vytvořili již staří Egypťané. Roku 46 př.n.l. ho vložením přestupných roků a změnou délky některých měsíců upravil G.I.Caesar (=juliánský kalendář) a roku 1582 ho úpravou vkládání přestupných roků vylepšil papež Řehoř XIII. (=gregoriánský kalendář) a v této podobě platí dodnes. Letopočet je soustava dat určená k počítání let od nějakého výchozího bodu důležitého pro danou civilizaci; původně se většinou datovalo podle vlády panovníků. Židovský letopočet tak začíná stvořením světa v roce 3761 př.n.l., řecký první olympiádou roku 776 př.n.l., římský založením Říma roku 753 př.n.l., křesťanský narozením Ježíše Krista roku 1 n.l. a arabský (muslimský) útěkem Mohammeda z Mekky do Medíny roku 622 n.l. Historikové kromě toho rozdělili lidské dějiny do několika epoch podle převládajících společných znaků: pravěk je epocha, kdy lidé žili v tlupách, kmenech a rodech a živili se sběrem a lovem, později zemědělstvím a neznali písmo starověk je epocha nejstarších městských civilizací a velkých říší ve Středomoří, jižní a východní Asii středověk je epocha buď navazující od okamžiku užívání písma na pravěk, nebo převrstvující zaniklé či oslabené starověké civilizace, ale vývojově se jim podobající novověk je epocha, kdy na lidskou společnost má stále větší vliv průmysl, věda a technika a kdy dochází ke stále většímu propojování světa nejnovější dějiny je epocha vydělovaná z novověku a zahrnující období žijících generací Jednotlivé epochy nelze časově přesně ohraničit, protože jsou mezi nimi různě dlouhá přechodná období a neprobíhají na celém světě ve stejnou dobu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Vojta

Kdo to sem napsal ?,8. 3. 2010 15:53

Tak kdo ?